Stokoruna!

Z práce se žena vrátila pozdě, unavená a podrážděná. Náhle zjistila, že na ni čeká u dveří její šestiletý syn.

Syn: „Mami, můžu se tě na něco zeptat?“
Máma: „Jistě, na copak?“
Syn: „Mami, kolik vyděláš za hodinu?“
Máma: „Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?“ Odpověděla žena nazlobeně.
Syn: „Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?“
Máma: „Když to musíš vědět, tak je to 100 korun za hodinu.“
Syn: „Ach jo,“ povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou. „Mami, můžu si půjčit 50 korun?“

Máma byla bez sebe, „Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Pemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost.“

Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Jak se ji může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun opravdu potřeboval. Moc často si o peníze neříkal. Žena přistoupila ke dveřím do chlapcova pokoje a otevřela.

„Už spíš, synku?“ Zeptala se.

„Ne, mami, jsem vzhůru,“ odpověděl chlapec.

„Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela,“ řekla žena. „Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl.“

Malý chlapec se posadil a usmál. „Ach, mami, moc děkuju,“ zajásal. Pak sáhl pod polštář a vytáhl několik desetikorun. Žena viděla, že už nějaké peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv. Chlapec spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.

„Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?“ zabručela matka.

„Protože jsem neměl dost, ale teď už mám,“ odpověděl chlapec. „Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času? Prosím, přijď zítra o hodinu dřív. Mohli bychom spolu večeřet.“

Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění.

Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují. Nenechme si protéci čas mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci. Nezapomínejte sdílet váš čas v hodnotě „100 korun“ s někým, koho opravdu milujete. Zemřeme-li zítra, firma, u které pracujeme, si za nás najde náhradu během několika hodin, ale rodina a přátelé, které opustíme, budou cítit ztrátu po zbytek života.

Zdroj: http://www.seberizeni.cz/

Něco víc…

Nádherné video popisující život muže, který změnil osudy miliard lidí. Uctívaný i zavrhovaný, oslavovaný i obávaný… Víte o kom je řeč, aniž bych zmínil jeho jméno?

Video ke shlédnutí na: https://vimeo.com/107708759#t=205

Návrat ztraceného autora

Někteří z Vás si už možná všimli, že Kalamář fantazie doznal určitých změn. Asi tou největší je vlastně fakt, že po dlouhé době (musím bez skrupulí přiznat, že po opravdu dlouhé době) obnovil svoji působnost. Sice mě mrzí, že jsem v psaní kvůli časovému presu nemohl pokračovat, ale na straně druhé jsem během té doby prožil tolik věcí, které mě posunuly dále, že bych neměnil!

Nicméně přiznávám, že mi psaní chybělo… A tak když jsem nenávratně uzavřel jednu etapu svého života, rozhodl jsem se vrátit zpět ke Kalamáři fantazie. Zapracoval jsem trošku na novém grafickém kabátku, promazal neaktuální příspěvky a rozšířil blog o kategorii poezie.

Nedávám si za cíl, kolikrát týdně či měsíčně bych měl zveřejnit nový příspěvek, poněvadž v takovém případě bych psal již z povinnosti, z určité stereotypnosti, a tomu se chci vyhnout! Doufám však, že mě pověstná múza nebude opouštět často a příspěvků bude co možná nejvíce.

Děkuji za podporu stálým čtenářům a těm příležitostným slibuji, že si je svou tvorbou získám! Příjemné čtení.

 

Úsměv je poezií ženy

Malá ochutnávka z aktuálně rozepsané povídky: 

Zvážněla a rozpačitě se kousla do rtu. Nicméně stačilo, aby se naše pohledy setkaly, a její roztomilý obličej se opět roztáhl v široký úsměv. Tohle mě na ní doslova fascinovalo. Vždy jemně přimhouřila malá očka, zpod rtů ji nesměle vykoukly dvě šňůrky bílých perel a na tváři se jí přitom vytvořily jemné ďolíčky. Bylo to… Kouzelné! Když jsem s ní mluvil poprvé, nedokázal jsem se toho úsměvu nabažit. Vrátil jsem se domů jako očarovaný. Vlastně ne jak očarovaný, spíše jako opilý. Opilý štěstím! Propadl jsem jejímu šarmu a stal se nenapravitelně závislý na její přítomnosti…

Večer jsem usínal raději s rozsvícenou lampičkou, abych si byl jistý, že dnešní kouzelně prožitý den nebyl pouhým snem. Najednou jsem si vzpomněl na zapomenuté moudro spisovatele de Balzaca: „Úsměv je poezií ženy.“ Dosud jsem nikdy nepochopil pravý význam této sentence, ale nyní už vím, jaká hloubka a pravdivost se v těchto čtyřech slovech skrývá. Asi… Asi jsem opravdu dospěl. Nebo, a to je možná i pravděpodobnější, je Nika tou pravou!

Důležitý mezník

I přestože stále pracuji a úplné prázdniny mi začnou až zítra úderem druhé odpolední, pořád se snažím rozšiřovat působnost a myšlenky Kalamáře fantazie. Nijak jsem mezitím přehnaně nesledoval statistiky, čtenost ani nic podobného, a proto mě dnešní mezník opravdu příjemně překvapil…

Ze začátku jsem si říkal, že i kdyby můj blog četl pouze jeden jediný člověk a články se mu líbily, nebude to zbytečná práce. Pravidelných čtenářů se však našlo mnohem více a ke dnešnímu dni překročil Kalamář fantazie stovku fanoušků na Facebooku.

Samozřejmě to samo o sobě nic moc neznamená, ale pro mě osobně to je milník, kterého si opravdu vážím. Nicméně mnohem větší radost mi udělal v uplynulém týdnu jeden můj kamarád, který se jen tak mezi řečí zmínil, že si na základě mé recenze na knihu Pozor, srdce muže!  tuhle knihu objednal a s chutí se do jejího čtení. Ten pocit byl opravdu super! Vím, že řádky napsané Johnem Eldredgem dokáží přinutit k přemýšlení prakticky každého a mnoha lidem velmi pozitivně změní dosavadní životní směřování…

Tak či onak, chci Vám, drazí čtenáři, poděkovat za velmi vřelé ohlasy, za to, že Kalamář fantazie doporučujete svým známým, a že se jeho základna může rozrůstat. Ještě jednou díky a slibuji, že se do budoucna máte na co těšit! 🙂

V lidech je obrovský potenciál

Celý minulý týden jsem měl možnost poznávat nové kraje, seznámit se s novými lidmi, všímat si jejich zvyklostí, mentality a obyčejů. Pokud se člověk pohybuje stále v jemu známém prostředí a potkává stále dokola ty stejné tváře, mnoho základních věcí mu může unikat. Co tím chci říct? Podstatu dnešního článku jsem de facto shrnul do hlavního titulku – v lidech je obrovský potenciál!

Stačí se kolem sebe pozorněji rozhlédnout a lidskou tvořivost, fantazii a důmyslnost můžeme vidět na každém kroku. Během dovolené jsem mimo jiné  navštívil také několik výstav. Ze všeho nejvíce mne zaujaly kreativní výtvory mých vrstevníků z umělecké sklářské školy. Z většiny výrobků přímo čišela různorodá fantazie a jednotlivé místnosti galerie díky perfektnímu nasvícení doslova hrály pestrobarevnou paletou barev.

Ano, v lidech je obrovský potenciál, ale… Zase to prokleté „ale“! Lidé musejí chtít svůj potenciál rozvíjet, nebýt leniví a věnovat mu určitý díl svého volného času, lidé nesmí zpohodlnět, nesmí poslouchat negativní ohlasy známých, kteří úplně ztratili chuť se někam posunout. Já i plno mých známých je nyní ve věku, kdy by měli mít hlavu plnou plánů a fantazie, ale žel je tomu naopak. Samozřejmě že ne u všech a za to jsem ze srdce rád! S takovými lidmi se setkávám úplně nejraději a úplně nejkrásnější na tom je, jak si spolu o těch snech můžeme povykládat.

V lidech je obrovský potenciál, ale ti se nesmí svých snů a přání vzdát. Ne teď, ne za deset let, nikdy! Vím, že to zní možná bláhově „jít si za svým snem“, ale proč to alespoň nezkusit? Například životním snem jedné mé kamarádky je otevřít si malou restauraci nebo kavárničku ve svém rodném městě. Naprosto úžasný nápad! Jen je hrozně důležité začít ten sen realizovat! Neskončit pouze u snění a za dvacet-třicet let se zatrpkle ohlédnout za faktem, že jsme byli příliš leniví a nesmělí svým vzdušným zámkům položit skutečný a pevný základní kámen.

Kamarádi a známí, sněme a využívejme potenciálu, který nám byl dán od Boha naplno!

Život druhou šanci leckdy nedává

Původně jsem chtěl do názvu ještě vložit slovo „bohužel“, ale nakonec jsem tak neudělal. Napadlo mě: mělo tam vůbec patřit? Je špatně, že život druhé šance mnohdy nedává, nebo je tomu naopak?

Před několika dny jsem zažil jistou situaci, o níž vím, že jsem ji nevyřešil zrovna nejlépe. Když mi to konečně došlo a mým jediným přáním bylo vrátit čas o několik hodin zpátky, rozhodl jsem se vzít rozum do hrsti a všemi možnými a naivními prostředky jsem začal situaci zachraňovat. Pozdě!

Kdybych psal tento článek tehdy, slovo „bohužel“ by se v titulku určitě objevilo, ale nyní už vím, že je mnohdy přínosnější druhou šanci jednoduše nedostat.  Zkušenost, kterou si z ní odneseme je sice hořká, bolestivá, nepříjemná, může nás stát balík peněz nebo třeba dlouholeté přátelství, ale časem se ukáže, že  je to zkušenost přínosná. Musíme si uvědomit, že slova a události se prostě zpátky vrátit nedají a nám nezbývá než se z našich chyb poučit a jít dál!

Navíc věřím, že čím větší dopad daná situace bude mít, tím více se nám vryje pod kůži a pokud náhodou někdy v budoucnu opět nastane, nezachováme se stejně bezmyšlenkovitě jako prvně!

POZOR, srdce muže!

Kdybych na tuto knihu narazil normálně v obchodě, pravděpodobně bych ji vrátil zpátky do regálu se znechucenou myšlenkou, proč svět potřebuje další návod, jak se stát tím „pravým“ mužem… Avšak tento scénář nenastal a kniha Pozor, srdce muže! se mi do rukou dostala na doporučení jednoho kamaráda, se kterým mám poměrně hodně společného a sloužila mu  jako zdroj odpovědí na množství životních otázek…

Psát recenzi či lépe řečeno doporučení (poněvadž tuto knihu by si měl přečíst každý chlapec, dospívající kluk i dospělý muž) je opravdu těžké, protože obsahovala tolik úžasných myšlenek, které se jedním článkem shrnout prostě nedají. Každá kapitola by si zasloužila přinejmenším jedno obsáhlé zamyšlení, což by ale v konečném důsledku mohlo znamenat to, že bych napsal knihu delší než sám autor.

Divoké, nebezpečné, neomezené a volné! Tato čtyři přídavná jsou výstižným podtitulem celé knihy a naprosto jednoznačně popisují srdce každého muže v jeho nezkažené formě. Nicméně nejen dnešní dobou, ale také výchovou rodičů, determinací přátel a dalšími vlivy dochází k nejrůznějším proměnám a v našem  nitru se začnou rojit otazníky úzce spjaté se třemi základními mužskými tužbami – podstoupit boj, prožít dobrodružství a zachránit krásnou paní. V každém věku, za každé situace!

„Směr, kterým se v dnešní době mužův život ubírá, zatlačuje jeho srdce do nejzazších končin duše. Nekonečné hodiny před obrazovkou počítače, prodávání bot v nákupním středisku, schůzky, oběžníky, telefonáty. Obchodní svět – v němž žije a umírá většina amerických mužů – vyžaduje, aby byl muž výkonný a dochvilný. Podnikové strategie a procedury mají jediný cíl – zapřáhnout muže do pluhu a donutit ho, aby vyráběl. Ale duše se odmítá nechat zapřáhnout. Neví nic o plánovacích záznamnících, termínovaných úkolech a firemních pravidlech. Duše touží po vášni, po svobodě, po životě!“ 

Autor knihy, John Eldredge, jednoduše nepředkládá čtenářům další nalinkovaný návod směřující k „pravému mužskému prototypu“, ale nabádá k přemýšlení nad individualitou každého z nás. Mnohokrát se mi stalo, že jsem přečtenou pasáž musel číst několikrát dokola a následně nad ní dlouho uvažovat. Kniha je navíc psaná z pohledu křesťansky zaměřeného člověka, což mě podnítilo srovnávat napsané pasáže s úryvky v Bibli, na které Eldredge odkazuje.

„Společnost si z větší části nedokáže na muže udělat jasný názor. Posledních třicet let strávila tím, že předefinovávala mužství na něco citlivějšího, bezpečnějšího, ovladatelnějšího a… inu ženštějšího – a teď mužům vyčítá, že nejsou muži. (…) Jak může muž vědět, že je mužem, když jeho nejvyšší cíl je dávat si pozor na své způsoby? A potom je tu – běda – církev. Křesťanství, tak jak v současné době vypadá, se na mužích dopustilo strašlivých křivd. Myslím, že – podtrženo a sečteno – většina mužů v církvích věří, že Bůh je umístil na zem proto, aby byli hodnými chlapečky. Problém mužů, tvrdí se nám, je ten, že neumějí držet slovo, být duchovními vedoucími, komunikovat s manželkou a vychovávat děti. Když se ale budou ze všech sil snažit, mohou dosáhnout těchto vznešených výšin, že budou… hodní. Tak si představujeme vzor zralého křesťanství: Opravdu Hodní hoši. Nekouříme, nepijeme, neklejeme – a to z nás dělá muže. Dovolte mi, prosím, abych se svých mužských čtenářů zeptal: snili jste v dětství někdy o tom, že až vyrostete, stanete se Hodným hochem?“

Jednoduše kouzelná kniha, která dokáže odpovědět na mnoho životních otázek a má potenciál oslovit každého!

Povídka Atentátník

Není tomu tak dávno, co jsem čtenářům Kalamáře fantazie (a také mým přátelům a blízkým) slíbil, že se s nimi podělím o obsah mé zatím poslední povídky. Počínaje dnešním dnem je tedy povídka volně k nahlédnutí v sekci Ke stažení.

A o čem vůbec próza Atentátník je? Hlavní zápletka se dotýká poněkud netradičního tématu a graduje v překvapivém rozuzlení. Povídka koketuje zejména s problematikou víry a nalézání osudové lásky. Nenuceně se navíc příběhem proplétají otázky hledání pravého smyslu života…

Budu upřímně rád za Vaši zpětnou vazbu, připomínku či jakýkoliv komentář. Přeji příjemné čtení!