Úsměv je poezií ženy

Malá ochutnávka z aktuálně rozepsané povídky: 

Zvážněla a rozpačitě se kousla do rtu. Nicméně stačilo, aby se naše pohledy setkaly, a její roztomilý obličej se opět roztáhl v široký úsměv. Tohle mě na ní doslova fascinovalo. Vždy jemně přimhouřila malá očka, zpod rtů ji nesměle vykoukly dvě šňůrky bílých perel a na tváři se jí přitom vytvořily jemné ďolíčky. Bylo to… Kouzelné! Když jsem s ní mluvil poprvé, nedokázal jsem se toho úsměvu nabažit. Vrátil jsem se domů jako očarovaný. Vlastně ne jak očarovaný, spíše jako opilý. Opilý štěstím! Propadl jsem jejímu šarmu a stal se nenapravitelně závislý na její přítomnosti…

Večer jsem usínal raději s rozsvícenou lampičkou, abych si byl jistý, že dnešní kouzelně prožitý den nebyl pouhým snem. Najednou jsem si vzpomněl na zapomenuté moudro spisovatele de Balzaca: „Úsměv je poezií ženy.“ Dosud jsem nikdy nepochopil pravý význam této sentence, ale nyní už vím, jaká hloubka a pravdivost se v těchto čtyřech slovech skrývá. Asi… Asi jsem opravdu dospěl. Nebo, a to je možná i pravděpodobnější, je Nika tou pravou!