Stokoruna!

Z práce se žena vrátila pozdě, unavená a podrážděná. Náhle zjistila, že na ni čeká u dveří její šestiletý syn.

Syn: „Mami, můžu se tě na něco zeptat?“
Máma: „Jistě, na copak?“
Syn: „Mami, kolik vyděláš za hodinu?“
Máma: „Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?“ Odpověděla žena nazlobeně.
Syn: „Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?“
Máma: „Když to musíš vědět, tak je to 100 korun za hodinu.“
Syn: „Ach jo,“ povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou. „Mami, můžu si půjčit 50 korun?“

Máma byla bez sebe, „Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Pemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost.“

Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Jak se ji může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun opravdu potřeboval. Moc často si o peníze neříkal. Žena přistoupila ke dveřím do chlapcova pokoje a otevřela.

„Už spíš, synku?“ Zeptala se.

„Ne, mami, jsem vzhůru,“ odpověděl chlapec.

„Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela,“ řekla žena. „Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl.“

Malý chlapec se posadil a usmál. „Ach, mami, moc děkuju,“ zajásal. Pak sáhl pod polštář a vytáhl několik desetikorun. Žena viděla, že už nějaké peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv. Chlapec spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.

„Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?“ zabručela matka.

„Protože jsem neměl dost, ale teď už mám,“ odpověděl chlapec. „Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času? Prosím, přijď zítra o hodinu dřív. Mohli bychom spolu večeřet.“

Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění.

Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují. Nenechme si protéci čas mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci. Nezapomínejte sdílet váš čas v hodnotě „100 korun“ s někým, koho opravdu milujete. Zemřeme-li zítra, firma, u které pracujeme, si za nás najde náhradu během několika hodin, ale rodina a přátelé, které opustíme, budou cítit ztrátu po zbytek života.

Zdroj: http://www.seberizeni.cz/

Něco víc…

Nádherné video popisující život muže, který změnil osudy miliard lidí. Uctívaný i zavrhovaný, oslavovaný i obávaný… Víte o kom je řeč, aniž bych zmínil jeho jméno?

Video ke shlédnutí na: https://vimeo.com/107708759#t=205

Život druhou šanci leckdy nedává

Původně jsem chtěl do názvu ještě vložit slovo „bohužel“, ale nakonec jsem tak neudělal. Napadlo mě: mělo tam vůbec patřit? Je špatně, že život druhé šance mnohdy nedává, nebo je tomu naopak?

Před několika dny jsem zažil jistou situaci, o níž vím, že jsem ji nevyřešil zrovna nejlépe. Když mi to konečně došlo a mým jediným přáním bylo vrátit čas o několik hodin zpátky, rozhodl jsem se vzít rozum do hrsti a všemi možnými a naivními prostředky jsem začal situaci zachraňovat. Pozdě!

Kdybych psal tento článek tehdy, slovo „bohužel“ by se v titulku určitě objevilo, ale nyní už vím, že je mnohdy přínosnější druhou šanci jednoduše nedostat.  Zkušenost, kterou si z ní odneseme je sice hořká, bolestivá, nepříjemná, může nás stát balík peněz nebo třeba dlouholeté přátelství, ale časem se ukáže, že  je to zkušenost přínosná. Musíme si uvědomit, že slova a události se prostě zpátky vrátit nedají a nám nezbývá než se z našich chyb poučit a jít dál!

Navíc věřím, že čím větší dopad daná situace bude mít, tím více se nám vryje pod kůži a pokud náhodou někdy v budoucnu opět nastane, nezachováme se stejně bezmyšlenkovitě jako prvně!

Tři podoby Lásky

Hned na začátku bych chtěl poděkovat za inspiraci k napsání tohoto příspěvku kamarádce Verči, díky níž se o tuto skvělou myšlenku můžu nyní podělit s ostatními!

Nejdříve bych rád vysvětlil, proč v nadpisu figuruje ve slově „Láska“ velké písmeno. Jedná se o „obyčejné“ abstraktní podstatné jméno, které navíc neoznačuje žádný název, jméno ani nic podobného. Proč jej tedy píšu s velkým písmenem? Jednoduše si tohoto citu vážím, poněvadž jsem přesvědčen, že nic krásnějšího člověk v celém svém životě nemůže zažít. Paralelně s touto větou mě napadá myšlenka, jak poznat tu pravou Lásku? Vždyť už samotný titulek hovoří o třech podobách. A když je něčeho víc, logicky se naskýtá otázka: co je nejlepší? Budu předbíhat a prozradím Vám, že  pouze jedna z nich stojí za to, ty druhé se Láskou dají nazývat pouze stěží…

První je Láska pod podmínkou. Budu mít toho druhého rád, když… Každý si už může větu dokončit podle svého, třeba pokud se ke mě bude chovat hezky, pokud mi ta druhá osoba něco koupí, věnuje… Nicméně jestli daná podmínka nebude splněna, tak… Tak to nemá cenu, poněvadž taková podoba Lásky je čistě zištná a neupřímná!

Druhou tvář má Láska protože… Protože je krásná, úspěšná, bohatá, … Na tom by nebylo na první pohled zase nic tak zvláštního, přece svou milovanou osobu máme rádi z nějakého důvodu, líbí se nám. Avšak líbí se nám opravdu ta osoba nebo pouze její úspěch? Nedíváme se pouze na pomíjivou slupku? A najdeme-li někoho pohlednějšího, vtipnějšího, „úžasnějšího“, tak se zamilujeme do něj? Láska z určité příčiny… Pokud pomine bohatství, zešediví vlasy a tvář přeryje svým pluhem nezastavitelný čas, budeme danou osobu milovat stále?

Poslední (a jedinou správou) podobu nabývá Láska vyvěrající z upřímného srdce. Neexistuje zde žádná příčina, nepodléhá žádné podmínce. O něčem tak kouzelném se nesměle odvažují psát pouze ti největší mistři pera, a proto se jim do řemesla plést nebudu. Nicméně ten, kdo něco takového zažil, se nyní blaženě usmívá a ví, o čem vyprávím…

Největší zázrak

Včera jsem od jednoho skvělého člověka, mého spolubydlícího na koleji, slyšel úžasnou hádanku. Zpočátku jsem ji nedokázal pochopit, nicméně po několika minutách mi došlo, kolik síly a pravdivosti je v ní obsaženo. Nu, posuďte sami!

Hádanka zněla následovně: „Máš podstatné jméno ZÁZRAK a tvým úkolem je z něho udělat sloveso, které se bude skládat pouze z jednoho slova.“ Na několik vteřin jsem se zadumal a chtěl jsem vychrlit „učinit zázrak, udělat zázrak“, avšak došlo mi, že se nejedná pouze o jedno slovo, nýbrž o slovní spojení. „Přemýšlej nad tím,“ dodal šibalsky a spokojeně odešel. Mimochodem daný člověk je úžasný už jen samotnou přítomností a pozitivním myšlením, za což mu, jestli se dopátrá k těmto řádkům, moc děkuji.

Zpět k hádance. Zarazil jsem se, protože jsem opravdu nemohl najít správnou odpověď. Slovní zásobu mám poměrně velkou, ale žádné slovo mi nepřicházelo na mysl. A v tom mi to došlo. Pochopil jsem, jaká hloubka je v této na první pohled obyčejné slovní hříčce obsažena. Oním hledaným slovesem je prosté a přitom tak bohaté a vznešené slovo – MILOVAT!

Jenže co to je – „milovat“? Každému se při vyřčení tohoto slova vybaví jiné asociace. Někdo dokáže zaslepeně říci, že miluje peníze, jiný zase luxusní auta, párty s přáteli… Já osobně vnímám pravý význam tohoto slova pouze v souvislosti se spojením: „Milovat Boha, vlastní rodinu a přítelkyni“. Samozřejmě, jsou to tři úplně jiné formy lásky, které bychom ale měli vzájemně kombinovat. Jedno bez druhého podle mě nemá smysl.

Vím, že je celý dnešní článek o přemýšlení, ale nedá mi to, abych nepoložil poslední řečnickou otázku: „Existuje tedy ještě něco hezčího? Něco, co se dokáže alespoň z části vyrovnat pocitu někoho milovat?“ Jednoduchá odpověď, samozřejmě že ano. BÝT MILOVÁN! V případě vlastní rodiny je to pocit, že se má člověk kde vrátit. Že existuje místo, kde jej mají rádi, kde nalezne šťastné obličeje, pocit jistoty. Stejně tak je pro člověka úžasné, když cítí Boží blízkost, ochranu a vedení. Nicméně i tato láska je jiná, než láska k milovanému protějšku – k osobě, o níž mluvíme jen v těch nejhezčích větách a zdají se nám o ní ty nejpříjemnější sny. Rozveselujeme ji na každičkém kroku a nemyslíme na nic jiného než na to, jak ji udělat co možná nejšťastnější…

Pojem „milovat“ je de facto nekonečný… Každý den je proto důvodem, zamyslet se nad tím, co více můžu pro druhé udělat a jak je učinit šťastnější. Začněte dneska!